c8400.comŠkola gesttisková zprávaSedmnáct současných českých umělců představí v Pekingu své pohledy na fenomén „Monumentu”. Toto slovo zde nepředstavuje jen konceptuální kategorii – figurovalo také v podtitulu Školy Intermédií, kterou v letech 2005–15 vedl na Akademii výtvarných umění v Praze umělec Jiří Příhoda. Výstava představuje tvorbu jeho absolventů a studentů, z nichž mnozí se již výrazně etablovali na české i mezinárodní umělecké scéně. A přestože dnes nevěříme na „školy“ či „směry“ v tradičním slova smyslu, lze říci, že tato skupina zformovala určitý proud výrazných osobností nastupující generace, které nespojuje jen jméno jejich pedagoga. Je to především jejich schopnost o pojmu monumentality, který ateliér zdědil ještě po Příhodovu předchůdci Aleši Veselém, uvažovat v tom nejširším slova smyslu: jako o významném, i když třeba efemérním gestu, šíři výzkumu, nuancích spojených s řemeslem a velikostí, otisku nemateriality.Monumentalita je kategorie, kterou si s uměním spojujeme už od starověku, možná (kdybychom jako umění klasifikovali i mohutné menhiry) už od pravěku. Egyptské pyramidy, Kolos rhódský a i další tzv. divy světa obdivujeme nejen pro jejich technickou a uměleckou kvalitu, ale fascinují nás právě svou monumentalitou a její transcendentální povahou. Ve středověku nabývá monumentalita duchovní rozměr, jehož vyvrcholením jsou gotické katedrály. Monumetalita a velkorysost může být ale také charakterizována hojností a extrémní zdobností, jak o tom svědčí třeba barokní paláce a palácové komplexy, jejichž esencí jsou Versailles. Romantikové spojovali monumentalitu se vznešenem, historická malba využívala monumentality nejen ve velikosti plátna, ale také v obsahu scén. Francouzská revoluce zrodila utopické vize monumentů ducha, národní hnutí v 19. století napříč Evropou využila památníků coby monumentů kolektivní paměti. Avantgardní umělci rozvíjeli utopie nejenom v otázkách umělecké formy, ale také ve velkolepých vizích propojujících umění a společnost, umění a život. Monumentalita se stala ústředním aspektem emancipace amerického umění po druhé světové válce, nejprve od eurocentrických dějin umění a potom také od limitů institucionálního prostoru muzeí a galerií. Obrat ke konceptuálnímu umění a performance se dotkl dalších vrstev monumentality skrze prozkoumávání nových cest napříč myslí umělců i hranic samotného oboru. Slovo monumentální v nezápadních kontextech je samozřejmě studnou mnoha dalších příběhů: uměleckých stylů, které trvaly po tisíciletí a přesto ztělesnily tisíce nuancí, politicky a sociálně angažovaných gest s globálním ohlasem, neortodoxních kombinací historie a progresivních strategií. Tato výstava je pokusem sloučit odkazy k tradici i současnému status quo, aby poukázala na možnosti nahlížení pojmu monumentality jako širokého diskursivního pole. Neočekávejte žádná mohutná díla atakující divákovu pozornost v prvním plánu. Výstavu zformují rozličná – a mnohdy spíše nehmotná – gesta odkazující k akcelerující šíři a dopadu lidského působení ve virtuálním i environmentálním prostoru, nebo k možnostem přehodnocení spirituálních vizí minulosti a apropriaci s nimi spojených rituálních předmětů. Některé práce se dotknou historických uměleckých a architektonických směrů a prozkoumají dosah jejich grandiozity i možnosti přenosu jejich idejí do současnějšího a zároveň vzdálenějšího kontextu. Jiří Příhoda, který je dnes řazen k nejvýznamnějším českým současným umělcům, skrze architektonické řešení výstavy vytvoří pro šíři těchto myšlenek otevřenou „diskusní“ platformu. Výstava jako celek se pokusí přezkoumat, zda je ve světě plném skepse a neúspěšného hledání všestranně smysluplných řešení místo pro rozmanitost silných gest, která by společně mohla zformovat něco jako monument současnosti. Umělci: Josef Bareš, Dana Bartoníčková, Aleš Čermák/Klára Jirková, Jana Doležalová, Jan Haubelt, Anna Hulačová, Kateřina Kučerová, Václav Litvan, Artur Magrot, Tomáš Moravec, Jan Pfeiffer, Janek Rous, Roman Štětina/Karolína Mikesková, Viktor Takáč (Tereza Jindrová, Karina Kottová) |